Kapička sněhu se rozhodla, že bude mořem. Vyhlédla si vhodnou jamku blízko moře, aby jeho břehy tvořil zlatý písek a povalovaly se na něm mušličky. I lehla si kapička do jamky a začala se bouřit. Bouřila se ze všech sil, ale mušličky a zrnka písku se váleli smíchem. Aby kapička jejich smíchu unikla, vydrápala se na skálu a tam se nešťastně rozplakala. Vtom blízko ní přistál racek. „Juj, kapičko, co fňukáš? To se pro kapky nehodí!“
„Když já bych se chtěla stát mořem, ale nedaří se mi.“
„Mořem? Jen to? To ti můžu lehce splnit.“
I sebral racek natěšenou kapku na svůj zakřivený zobák a vzlétl nad moře. Chvíli kroužil nad modrými vlnami, zaskřehotal a kapička se mu svezla ze zobáku, spadla mezi bilióny svých sester a stala se mořem.
Komentáre